Ahoj holky. Tak doufám že vám nevadí že na pondělní schůzce, za přesné poloviny přítomných z našeho celku jsme se usnesli na tom že je nejvyšší čas zvolit si rádce. Jeho funkce bude spočívat v určování lidí, kteří budou tvořit program a pověřovat či připravovat výpravy a tak podobně, protože jsme si asi všici všimli kterým směrem se naše scházení řítilo. Hlasování probíhalo za zmíněné žranice o které tu psala Madla, mimochodem bylo to super, jak sladké tak slané, Mrkívek donesla taštičky s tvarohem a pár jich bylo i s jablky, Káťa buchtu s ovocem, takovou tu babičkovskou a povedla se jí :), Romča nám oznámila že štrůdl leží doma na botníku, Venda měla buchtu z takovýho dobrýho těsta se žlutým vnitřkem a Madla pizzokousky, pro Vendu jako masonežravce dokonce bez salámu a já sem donesla placky s rádoby mexickou směsí (na vendu sem ovšem zapoměla takže vlastně ani nevim jestli si dala, ve směsi salám byl). Vše se moc povedlo. Příští program má tedy Romča, prostě padla první pod oko, ale nemějte strach, na všechny se dostane. Naprosto bez hlasování jsme se domluvili na mě, nutno ovšem konstatovat že nikdo z nás se do toho zrovna moc nehrnul :-) v neděli 22. je oddílovka, a hlavně 23.2. je další termín schůzky a doufám že se zas nesejdem ve třech čtyrech z deseti.mějte se.
Prasoň
Rádce
12. února 2009 v 15:25 | Prasoňnemooc
26. února 2008 v 15:18 | prasoňZdravim...holky, ležim doma a na schůzku určitě nepřijdu, tak abyste to věděli (mylim že mrkív taky nejde tak si můžete udělat schůzku ve škole :)zánět močáku mi přelez na celý močový cesty aj do ledvin a tak podobně kolem takže mám antibiotika tak velký že si je msim půlt abych je spolkla :) tak se mějte..
Chtěl sem to ráno, kdy naposled snídal, jsem s tebou ti říct.....
21. listopadu 2007 v 19:20 | prasoňZase písnička, která tomu dává ten správném dojem….
Tuhle písničku mám strašně ráda.. dokážu u ní sedět minuty, hodiny… a jen si vybavovat svoje zážitky a říkat si že jsem vlastně šťastná…
Dneska mi Magda psala sms.. včera Venda mail… spousta z vás mi napsalo sem na stránky… a spousta lidí mi napsala jinak.. a další spousta se nevyjádřila vůbec, od těch mě to mrzí ale co s tím nadělám…
Byla jsem skálopevně rozhodnutá že prostě chodit nebudu. Byla sem rozhodnutá jako soňa a asi chápeš, co tím myslim. A úplně stejně pevně jsem rozhodnutá i teď. Že prostě zůstanu. Asi nějakej závan tej starej soni… k tomuhle se hoděj dvě věty.. Krize středního věku / bojová situace se mění každou chvílí. Nemůžu jentak odejít, dokázala bych to sice, ale neudělám to už kvůli sobě. Ono, není mnohověcí bez kterejch nedokážu žít. Ale skauting mezi ně patří. Došlo mi to třeba dneska, při předmětu dopravní stavitelství kdy jsem hájila omezení ochránců přírody při stavbě komunikací…A reakce okolí? ááá, skaut se projevil.. Mám skauting v sobě a těžko to já i kdokoliv popře.. a proč násilím odcházet od něčeho co mám v srdci. Chyběli byste mi, všichni, prostě neodejdu… Tak doufám že to nějakvezmete, a nebudete na mě koukat při dalším setkání jak na vyvoranou myš s mrkví na hlavě.. Díky :-D
A bez čeho teda nemůžu žít když už jsem o tom mluvila?
Bez Vaňase
Bez přátel - chtěla sem sem dát fotku našeho oddílu ale je moc veliá tak si ji domyslete protože vy všechny/všichni jste mí přátelé!
Bez pohybu
Bez hudby
A když se všechno spojí dohromady, jako třeba na konzertu v pogu, tak to je největší luxus.
Bojová situace se mění každou chvílí. Oficiálně poprvé a naposled.
11. listopadu 2007 v 20:20Tenhle článek,můj poslední článek tady, je určeném pro tebe. Ano, je pro každýho skauta kterej mě zná. Budu Tebe skloňovat v ženským rodě, protože se to týká hlavně skautek. Vašeho oddílu skautek ze Vamberka. Ano, končim se skautingem. O tom je tenhle článek. Chtěla bych aby pokud už tě tenhle článek zajímá a chceš ho číst tak aby sis pustila tuhle písničku (http://www.youtube.com/watch?v=YJwnAJfoodY ) nevyjde ti asi na přečtení celého článku tak si ji pouštěj furt dokola… a udělala si na to chvíli čas protože to není článek na tři řádky…
Včera jsem si lehla do postele a jako vždy nad něčím uvažovala..a pak mi to prostě došlo. Prostě mi nějak došlo že už k vám nepatřim. Ležim takhle na posteli, vim že nemá ani cenu utírat slzy, vybavujou se mi všechny ty krásný vzpomínky, takový spousty a spousty zážitků, a co se mi vybavilo nakonec? Můj instinkt.. jo, slyšim ho jak mi říká že už tam nepatřim. Slyšim znova ty slova kde jsem se doslehla co si o mě některé z vás říkají. Nechci a proto nebudu konkrétní. Taky slyšim slova jiné z vás, ať se na to vykašlu, že mi nikdy tolik nzáleželo na tom co si myslej ostatní. A co na to já? Jenže ve skautu to bylo vždycky jiný, pro skauting jsem žila, tam to bylo všechno dokonalý, milující, upřímný, vždycky sem všechny milovala celým srdcem a viděla jsem jim na očích že vy mě taky.. Ale teď tomu tak není. Máš mě za něco špatnýho? Nevim jestli zrovna Ty mě máš za toho "vyhula" jak sem se o sobě doslechla, ale každém sám posoudí co si o mě říkal v poslední době že. Nechci to házet na vás protože vim že si za to můžu sama, ano, MOC dobře to vim. Skauting pro mě byl vždycky to, kde jsem mohla bejt sama sebou a neusela jsem skrejvat nic před druhýma a věděla jsem že mě maj úplně stejně rádi i všichni ostatní ale teď tomu tak bohužel není, i mezi váma jsou takové,které mě mezi sebou pomlouvají a řek mi to někdo někdy do očí? Přišel´s te za mnou dohajzlu někdo,že je něco špatně? NE! jedinej kdo kvák byl česťa, omlouvám se za konkrétnost a sem mu za to taky náležitě vděčná i přes to že mi neříkal nic moc milýho. Jedna z vás mi řekla že na táboře se semnou nikdo nijak extra nebavil proto, protože jsem se stranila. protože jsem si radši vzala knížku a četla jsem si. Chceš vědět proč? Protože jsem neustále ve třídě kde se na mě ty holky usmívaj ale do detailů slyšim jejich dbaty kdy mě pomlouvaj a oni mě nesnášej strašně moc a mě to je jedno, mě sou ¨ty holky u mrkve, nezajmaj mě, jenže já sem nedokázala přijet na tábor najednou bejt mezi se samejma holkama a přijít za nima a začít se s nima bavit protože už sem měla zažitý že to tak prostě nejde. A já jsem se opravdu snažila jenže jsem prostě nedokázala odpoutat se odtíhl a pak přišlo tohle. Dozvim se že už i tady, mezi váma se nemůžu cejtit jako mezi lidma který se na mě neusmívaj jen tak z pokrytectví. tohle je to zasraný holčičí fiflenectví který sem vždycky tak odsuzovala a proto jsem tak milovala skauty, protože to tam vůči mě nebylo a teď prostě tohle. Umřel ti někdy někdo blízkej? Mě ne.. a přesto se tak cítim. Stratila si někdy to, pro co sii žila? Já jo.. Skauting promě znamenal všechno, byl to můj život, měla jusem v něm svý sny, plány, přání, spousty se mi jich splnilo…A teď? Mám já vůbec pro co žít? Vždyť skauting byl můj život. A teď už do něj nepatřim. Dneska jsem uklízela ve svým pokojiku a chtěla jsem sundat obrázek se skautskou symbolikou ze zdi. Stála jsem tam, držela ho v ruce, neviděla vůbec nic, asi tak jako teď když tohle píšu a musela jsem ho tam vrátit. Stála jsem tam, koukala jak venku dopadaj vločky a vybavovali se mi zážitky, tábory, schůzky, moje první etapovka, spousta etap, spousta strašně smutnejch rozhovorů, spousta veselejch chvil, . . . a pak jsem věšela prádlo v ložnici a viděla jsem venku šárku s mrkávej a s kubou kterej si táhnul boby a jejich rodiče a všichni vypadali šťastně a pak jsem přišla dolů do obýváku a táta se tam rozčiloval že nám sebrali sociální dávky a bla bla bla a že nebudeme mít peníze a jak sem sobecká kvůli něčemu a jak je tohle špatně a támhleto špatně a mamka mi hned řekla ať jdu něco dělat a představila jsem si Kladivovi na procházce…..a pak mě tady jedna z vás přemlouvala ať jezdim aspoň na nějaký akce… jenže já nic nedělám na půl.. a já neměnim svoje rozhodnutí.. a už jsem rozhodnutá.. já řešim svoje problémy protože jsem zvyklá nenechávat nic vyhnít,vim že jsou z toho pak akorát problémy a tohle byl problém. A tak jsem ho vyřešila. Prostě vidim jako řešení přestat. Jen vidim tu situaci až budete mít skautskou besídku, budete tam, a já přijdu, v ruce krabici s těma svejma posledníma dárkama pro každou z vás , budu tam stát a nezmůžu se na slovo… tohle mě tak strašně moc děsí… Ale i přesto přijdu, podívat se. . . Protože vás mám ráda, mám vás ráda všechny, všechny se kterejma sem tam trávila nějakej čas, protože to byl můj život, takže Ty, Ty jsi byla tak strašně velká součást mého života a teď to je jako kdyby mi umřela půlka vnitřku, protože ta druhá je vaňas. Sedim tady a utírám si nos do rukávu protože nemám do čeho smrkat a nechci jít pro kapesník.. před klávesnicí je kaluž, je to dopravdy kaluž protože nestíhám psát a ještě si utírat slzy. Možná ti to celý přijde jen směšný, možná ti vaděj některý moje výrazy, možná ti vadí forma,kterou jsem svůj konec podala, ale chceš něco vědět? Mě to ani moc nezajímá. Jsem už taková, jsem poznamenaná skautingem a vždycky to ve mně zůstane zakořeněný protože to bylo něco co mě vychovalo ve spoustě věcí. Jsem smířená s tím že některý s z vás mě prostě maj za vyhula, jiný zas za tu co je prostě skažená, ale vim že jsou mezi váma i tací comě hnedka neodsoudili, protože já nejsem žádnej vyhul! Jo, přijdu ti skažená? Ok, ani nekváknu, žiju ve společnosti skaženejch lidí a jsem skažená a vim to. Ale pokud něco nevíš jistě, pokud to nemáš potvrzený, tak proč to tak blbě tvrdíš? Protože já nejsem žádnej vyhul!A chceš vědět co je nejhorší? Když se pak doslechnu, že jsem obviňovaná zvěcí, za který třeba ani nemůžu. Mrzí mě to, mrzí mě to protže ve skautingu sem vždycky viděla čestnost a přímý jednání a teď vim, že tomu tak není. Nebudu žít pro lidi, kte de na mě někdo kouká skrz prsty a já ani pořádně nevim,kdo všechno. Nekončim dnes, ale během jednoho měsíce ode dneška. Nevim komu to dát vědět oficiálně, takže tady je moje vyjádření a během toho měsíce asi Bona mě vyškrtne vodněkad, ne? Nevim, toještě pošéfuju. Tak… Nazdar.